V knize Dějiny šílenství, Foucault vychází z představy existence tzv. „nulového bodu“, kdy ještě nebyl ustanoven pojem šílenství – duševní choroby, kdy rozum a ne-rozum nebyly odděleny a žily vedle sebe. Od tohoto nulového bodu se odvíjí celý příběh oddělování rozumu a ne-rozumu, ustanovování hranic a nahlížení ne-rozumu. Šílenství Foucault považuje za výsledek klasifikujících a represivních tlaků společenských institucí na jedince. Foucault k popisu příběhu šílenství používá metodu archeologickou, která se snaží postihnout implicitní vědění (savoir) charakteristické pro danou společnost. K tomuto vědění se lze dopracovat studiem rozličného historického materiálu, který není privilegovaně vybírán.